Známý autor sci-fi literatury. Popište autorovu vizi budoucího života Mám ráda sci-fi literaturu, i když ji nečtu příliš často. Jedna z mých oblíbených sci-fi knih je Piknik u cesty bratrů Strugackých. Poprvé se stalo, že jsem četla knihu bez přestavek, přečetla jsem ji během mé cesty vlakem, která trvala 20 hodin. Děj se odehrává ve fiktivním městě severní Ameriky. Na Zemi došlo ke kontaktu s mimozemskou civilizací. Mimozemšťané odletěli, a místo kontaktu, které se jmenuje Zóna, přitahuje stalkery. Zóna obsahuje různé druhy anomálii, které se pohybuji v čase a prostoru, ale pro návštěvníky Zóny vypadají nehybně. Přístup do Zóny je zakázán a chráněn armádou. Je nebezpečné být v Zóně, existuje mnoho pastí a různé anomálie mohou způsobit onemocnění a mutace. Stalkery jdou do Zóny, aby našli artefakty s vlastnostmi nepřístupnými pro lidskou vědu. Pak ty artefakty prodávají na černém trhu. Všichni touží o nalezeni nejcennějšího artefaktu, zlatého koule, který plní přáni. Kniha klade mnoho filosofských otázek. Zapůsobila na mě scéna, ve které mrtví ožívají. Vracejí se domu, ale co budou dělat? Chybí rodině? Budou mít kde bydlet? Velkou roli hrají problémy technologii. Mají lidé právo používat příliš pokročilé technologií, kterých civilizace ještě nedosáhla? Má člověk právo hrát si na boha?

Recyklace odpadu v Petrohradě Situace s tříděním odpadu v Petrohradě i celkově v Rusku je dost komplikovaná. V zemi není oddělený sběr odpadu. Vedle domů jsou jen kontejnery na směsný odpad. Dokonce mnoho obytných budov má stále ve vchodech odpadové šachty, kam lidé házejí všechno dohromady, potravinový odpad a sklo a další odpadky. Během posledních let některé komerční firmy Petrohradu začaly instalovat obrovské klece na plastové PET lahve. Někdy se dá najít místo pro sklo, ale není to jednoduché, takových míst je málo. Existují online mapy a dobrovolnické organizace, které pomáhají ne lhostejným lidem třídit a recyklovat. Obyvatelé musí být zodpovědné a nezávislé. Když jsem bydlela v Petrohradě, byla jsem dobrovolnicí. Jednou za měsíc obyvatelstvo a dobrovolnici se potkávají. Lidé přinášejí čistý tříděný odpad: PET lahve, celofánové sáčky průhledné a barevné, tvrdý plast, plastová víčka, nápojové kartony, pěnový polystyren a další. Mezi lidmi je touha separovat odpadky, nechápu, proč město nedělá centralizovaný separovaný sběr.

Recyklace odpadu v Praze Recyklací odpadu se v Praze zabývají Magistrát hlavního města Praha a Pražské služby. Jednou jsem byla na prohlídce na sběrném dvoře a dozvěděla jsem mnoho informaci. V České republice se přidržují principů recyklace od roku 1993. V zemi zavedeno třídění odpadu. Vedle každého domu jsou umístěny barevné kontejnery na plast a nápojové kartony, sklo a kov, a také černé kontejnery pro směsný odpad. V blízkosti obytných domů jsou vždy kontejnery na elektroodpad, textil a olej. Obyvatelstvo platí jen za vyvoz směsného odpadu, který pak jede za spalovnu Malešice. Pražské služby je komerční organizace, mají největší zisk tím, že dodávají plast a kov do recyklačních továren. Asi 60% odpadu (jedná se především o směšný odpad a některé plasty) se spálí a získá se tepelná energie. Asi 30% se recykluje. Z papírového odpadu jsou nejcennější kancelářský papír a noviny, které lze recyklovat 7-8x. Hliník se rozkládá 500 let ale dá se ho tavit a vyrábět nové plechovky nebo díly jízdních kol nekonečně. Podle mě recyklace odpadu v Praze je velmi efektivní. Existuje i potenciál pro rozvoj: vetší distribuce a recyklace bioodpadu.

Kurzy italštiny Skoro rok a půl chodím na prezenční skupinové kurzy italštiny. Zajímavé, že původně jsem hledala kurzy češtiny. Bydlím tady šest let, ale kurz češtiny jsem měla jenom první dva roky. Dlouho jsem hledala kurz češtiny. Pro mě je důležité studovat ve škole, ne online. Chtěla jsem malou skupinu, 2-4 člověka. Tak učitel má individuální přístup ke všem studentům a zároveň je dobrá šance si povídat a možná i spřátelit s ostatními členy skupiny. Žádnou vyhovující školu češtiny jsem nenašla ale během hledání narazila jsem na kurzy italštiny. Pomyslela jsem si, proč ne, potřebuji také i italštinu, můj manžel je Ital. Ve škole italštiny je všechno, co se mi líbí. Škola je velmi malá, učitelé jsou rodilé mluvčí. V naší skupině jsou tři studentky, já a dvě Češky. Potkáváme se jednou za týden ráno ve středu, hodně mluvíme a smíme se. Manžel říká, že mám úspěchy. Stále se doufám, že najdu něco podobného i s kurzem češtiny.

Jsou noviny perspektivním hromadným sdělovacím prostředkem v době, kdy existuje televize či rozhlas? Noviny jsou podle mě stále mocným a perspektivním sdělovacím prostředkem. Změnila se pouze forma. V dnešní době málokdo kupuje noviny v obchodě, noviny existují především v elektronické podobě a lze je číst zdarma nebo vyžadují předplatné. Noviny používají algoritmy k pronikaní také do doporučení vyhledávačů. Na sociálních sítích a messengerech se také není možné vyhnout elektronickým verzím novin. Dle mého názoru, všechny typy medií se v čase mění a přizpůsobují novým podmínkám, ale noviny mají více nástrojů vlivu. Všichni používáme chytré mobily a noviny využívají naší závislost na telefonech a dávají nám zprávy a snaží se utvářet veřejní mínění.